Coping

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že hovylepšíte. Jak by měly články vypadat,
popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styla Odkazy.

Obsah
Coping
Historie pojmu
Přístupy k problematice zvládání
Psychoanalytický a psychodynamický přístup
Fyziologický přístup
Transakční přístup
Současný přístup
Richard S. Lazarus
Čtyři skutečnosti definice
Pomoc při boji se stresem

Odkazy
Reference
Související články

Coping

Historie pojmu
Pojem "zvládání" je ekvivalentem anglického výrazu "coping", jehož kořeny lze najít v řeckém slově "colaphos", označující v
zápasnické terminologii přímý úder na ucho.[1] Někteří autoři ( např. Křivohlavý, Bratská), vycházející z tohoto pojetí, chápou
zvládání jako přímý boj s mimořádně těžkou zátěžovou situací. Dle jejich názoru jde o vyšší stupeň adaptace, která představuje
vyrovnávání se se zátěží pomocí aplikace víceméně obvyklých způsobů či na základě zkušeností. Oproti tomu u zvládání, které
.[1]
nastupuje při konfrontaci jedince se zátěží přesahující jeho zdroje, musí být potřebné vzorce chování nejprve vytvořeny a osvojeny

Mnoho autorů ovšem zahrnuje obě tyto polohy pod pojem zvládání a chápe tento pojem jako vyrovnávání se s jakýmkoliv typem
stresu. Jak však uvádí Frydenbergová[2], nedostatek obecných definicí je způsoben nerozlišováním volních reakcí, cílených snah
vyrovnat se se zátěží od reakcí samovolných, které by neměly být nazývány zvládáním.

Někteří autoři zvládání staví mezi tzv. ovládání (mastery) a obranu (defense). Ovládání se pojí s bez-stresovým prožíváním, na rozdíl
od zvládání a obrany, které se váží s nepříjemnými prožitky stresu. Zatímco pro obranu je charakteristická pasivita a rigidita, zvládání
[3]
se vyznačuje aktivizací kognitivních procesů a aktivitou zacílenou na vyvolání změn prostředí a sebe.
Přístupy k problematice zvládání

Psychoanalytický a psychodynamický přístup

Počátek studia pojmu zvládání se váží k praxi S Freuda a jeho žáků, kteří na počátku 20. století zkoumali zvládání vnitřních
sexuálních a agresivních konfliktů prostřednictvím obranných mechanismů. Poukázali tím na význam obranných mechanismů,
jejichž účelem je změna vnímání stresových situací, při které dochází k redukci distresu za současné minimalizace změn ve vnitřním
a vnějším prostředí.[4]

Jakkoliv bylo „objevení“ obranných mechanismů významné a převratné, nelze jimi zdaleka obsáhnout celou problematiku zvládání a
vysvětlovat jimi různé vědomé a problém řešící strategie. Vůči psychodynamickému pojetí zvládání bylo vzneseno i mnoho
[4]
metodologických výtek, týkajících se terminologické nejednotnosti a spíše kazuistické povahy publikovaných studií.

Fyziologický přístup
O zavedení pojmu stresu (jakožto nespecifické fyziologické reakce na působení zátěže) se ve 30. letech 20. století zasloužil
biochemik H. Selye. Současně zavedl označení stresor pro podnět, který stresový stav vyvolal.[5] V roce 1956 definoval tzv. obecný
adaptační syndrom (GAS), jímž se organismus (lidský stejně jako zvířecí) brání zátěži.[5] Obecný adaptační syndrom probíhá ve
třech fázích:

poplachová reakce – mobilizace obranných sil organismu, doprovázená sníženou rezistencí,

stav zvýšené rezistence – adaptace organismu na zátěž,
[6]
vyčerpání – selhání schopnosti adaptace při přetvávajícím působení stresoru.

Selye zkoumal především působení zátěže fyziologického druhu (nepříznivé fyzikální podmínky, zranění, otravy). Z jeho
poznatků však vycházejí autoři, kteří pak přenesli jeho pojetí stresu i do sféry psychosociální zátěže.[7] Selye se zabýval rovněž
interindividuálními odlišnostmi v reakcích na působení zátěže stejné intenzity, které vysvětloval různou úrovní vulnerability u
různých osob. [7]

Transakční přístup
V 60. letech 20. století se objevil, a po dvě desetiletí ve výzkumu zvládání dominoval přístup, který bývá nazýván transakčním či
kognitivně-transakčním. Do centra pozornosti staví procesy kognitivního zpracování situace a hodnocení její stresovosti, důraz
kladou na interakci jedince s prostředím, v potaz tudíž berou i charakteristiky zvládaných situací. Stres v jejich pojetí představuje
specifický vztah mezi jedincem a prostředím, který je hodnocený jedincem jako vyčerpávající jeho zdroje nebo ohrožující jeho stav
pohody.[5]

Proces vyrovnávání se se zátěžovou situací rozčleňují do 3 fází:

primární hodnocení – zhodnocení závažnosti situace

motivační významnost (hodnocení nakolik se situace týká osobních cílů a zájmů),

motivační kogruence či inkongruence (hodnocení nakolik situace brání či napomáhá dosažení osobních cílů),

sekundární hodnocení – zhodnocení vlastních možností, jak se v situaci zachovat, po němž následuje výběr
zvládací strategie; má čtyři složky:

zhodnocení kdo za situaci získá uznání či ponese vinu,

zhodnocení schopnosti jednat v situaci tak, aby byly zvládnuty požadavky jí kladené (zvládání orientované na
problém),
zhodnocení možností regulovat v situaci svůj emoční stav (zvládání zaměřené na emoce),
budoucí očekávání dopadů situace na dosahování osobních cílů,
. [8]
přehodnocení – zpětná změna pohledu na situaci a stresory
 Zvládání je v transakčním pojetí považováno za napříč různými situacemi spíše nekonzistentní proces, který je do velké míry
determinován situačními charakteristikami, a v němž je role osobnosti omezena na její kognitivní, respektive zkušenostní
komponenty.[4]

Současný přístup
Pro současnou generaci vědců zabývajících se zkoumáním zvládání je podle Sulse a jeho kolegů charakteristické, že většina uznává
význam situačních i osobnostních faktorů zvládání. Mnoho současných autorů se shoduje na názoru, že jak osobnostní, tak situační
[4]
determinanty vysvětlují významnou míru variací chování při zvládání.

Richard S. Lazarus
Autorem nejčastěji citované a obecně respektované definice "copingu", resp. zvládání", je Richard S. Lazarus. Lazarus, společně se
svými kolegy, definuje tento pojem jako "úsilí zaměřené směrem ven i dovnitř, vypořádat se s vnějšími i vnitřními požadavky (a
[9]
konflikty mezi nimi), jež vyčerpávají osobní zdroje".

Tato definice vystihuje dvě základní funkce zvládání – cílenou změnu vztahů mezi jedincem a prostředím a kontrolu vlastního
prožívání, čili zvládání prostředí a zvládání sebe.

[10]
Pro tento proces je charakteristický pojem zvládání (coping).

Čtyři skutečnosti definice

1. Zvládání není jednorázovou záležitostí. Je to dynamický proces.

2. Zvládání není automatický proces.
3. Zvládání vyžaduje určitou (vědomou) snahu a námahu jednající osoby
.
4. Zvládání je snahou řídit dění ("ukočírovat je" - viz termín stress managment)

Pomoc při boji se stresem

Lazarus zároveň vytipoval několik pozitivních věcí, které nám mohou pomoci v boji se stresem. Patří sem:

dobrý zdravotní stav a dostatek síly

pozitivní postoj daného člověka k možnosti úspěšného zvládnutí situace
dobré znalosti a dovednosti zvládání těžkostí
kladný vliv sociální opory

Odkazy

Reference
1. BRATSKÁ, M. Zisky a straty v záťažových situáciách alebo Príprava na život
. Bratislava: Práca, 2001.
2. FRYDENBERG, E. Understanding coping: towards a comprehensive theoretical framework
. New York: Oxford
University Press, 1999.
3. KOVÁČOVÁ, E. Zvládanie záťažových situácií a tvorivé výkony vysokoškolákov . In Z. Ruiselová & E. Ficková (Eds.),
Poznávanie a zvládanie záťažových situácií II (pp.19-37)
. 1994. vyd. Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie
SAV
4. SULS, J.; DAVID, J.P.; Harvey, J.H. Personality and coping: Three generations of research. Journal of Personality
,
64, 4, 711-735. [s.l.]: [s.n.], 1996.
 5. SCHWARZER, R.; TAUBERT, S. Tenacious goal poursuits and striving towardpersonal growth: Proactive coping. In
E.Frydenberg (Ed.), Beyond coping: Meeting goals, visions and challenges (pp. 19-35)
. London: Oxford University
Press, 2002.
6. SELYE, H. History and present status of the stress concept. In L. Goldberger & S. Breznitz (Eds.), Handbook of
stress: Theoretical and clinical aspects (pp. 7-18).
. New York: The Free Press, 1982.
7. STRNADOVÁ, V. Osobnost a stres. In L. Vašina & V. Strnadová: Psychologie osobnosti I (pp. 198-276)
. Hradec
králové: Gaudeamus, 1998.
8. SMITH, C. A.; LAZARUS, R. S.Emotion and adaptation. In L. A. Pervin (Ed.), Handbook of personality theory and
research (pp. 609-637).. New York: Guilford, 1990.
9. RUTTER, M. Stress, coping and development: some issues and some questions. In N. Garmezy & M. Rutter (Eds.),
Stress, coping and development in children (pp.1-41)
. Baltimor: The Johns Hopkins University Press, 1988.
10. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2009. 280 s. s.ISBN 978-80-7367-568-4.

Související články
Stres

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Coping&oldid=14187953
“

Stránka byla naposledy editována 9. 10. 2016 v 11:28.

Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Unported
, případně za dalších
podmínek. Podrobnosti naleznete na stráncePodmínky užití.